Historie lázeňství v Luhačovicích

Základní podmínkou vzniku lázní jsou přírodné minerální zdroje. Je na nich postavena minulost, přítomnost i budoucnost lázní. Vznikly díky jedinečné shodě vzájemně se ovlivňujících se okolností, které nastaly před několika miliony let. Pozůstatky třetihorního moře se v hloubkách více než 400 m mísí s povrchovými vodami, a oxid uhličitý pozůstatek sopečné činnosti je tlačí na povrch. 

Nejstarší historie

Podle archeologických nálezů již pravěcí lovci záměrně vyhledávali zdejší prameny. Lidé záhy zjistili, že bublající prameny, kterým říkali Slanica, se zváštní barvou a nezvykle slanou chutí můžou pomáhat, ale v té době byly Luhačovice ještě bezvýznamnou obcí, ležící mimo tehdy známých obchodních cest. Teprve v roce 1629, kdy se obec dostává do majetku šlechtického rodu Serényiů, kteří si uvědomovali význam a především využitelnost minerálních vod pro podnikání, se začíná psát velká historie zdejších lázní.                             

Potvrzeno odborníky

Jako první prostudoval léčivé účinky minerálích vod brněnský fyzik a doktor medicíny Jan Hertod z Todtenfeldu na popud hraběte Ondřeje Serényiho. Výsledky tohoto průzkumu zveřejnil Hertod v latinsky psané knize Tartaro Mastix Moraviae (Moravský bič na usazeninu - moravský bič = moravské léčivé vody, usazenina = škodlivé látky získané z potravy). Několik let po vydání Hertodovy knihy dal hrabě Ondřej Serényi upravit první pramen, který pronikal na povrch s hlasitým bubláním (dnešní Amandka). Později byl upraven i další pramen vzdálený asi 50 m od Amandky (dnešní Vincentka). Pramenům se začalo říkat "luhačovická voda". V tomto stupni vývoje zůstaly prameny téměř 100 let.

V roce 1772 pobýval prof. dr. A. Haslinger z Vídně na léčení v Záhorovicích. Při této příležitosti navštívil i Luhačovice. Zjistil, že se zde vyskytuje mnohem více pramenů než v Záhorovicích, a že mají výbornou chuť. Poslal několik lahví vody prof. chemie dr. B. Crantzovi do Vídně k analýze. Ten vodu prozkoumal a zjistil, že je třikrát silnější než voda selterská. Voda z rakouského městečka Selter byla v té době nejrozšířenější minerální vodou v celé rakouské monarchii. Příznivé hodnocení se projevilo zájmen o "luhačovickou vodu". Další lékařskou prací, která podpořila zájem o prameny, se stal spis uherskohradišťského lékaře Aloise Ferdinanda Kiesewettera O luhačovické zdravé vodě. Ještě rozsáhlejší a podrobnější byla práce vídeňského lékaře dr. F. Spenkucha, který prokázal, že luhačovické vody obsahují mnoho vzácných prvků.

Výstavba luhačovické zřídelní struktury

V první polovině 19. století nechal tentokrát hrabě Jan Serényi upravit třetí pramen vyvěrající asi 200 m od Amandky - Nový pramen (později byl přejmenován na Janovku). V té době už byl znám i čtvrtý pramen - Aloiska. V letech 1856 - 1857 byly vykopány studny dalších dvou pramenů - Antonínky a U čítárny (Čítárna). Následovaly prameny Jubilejní a Ústřední. Původně volně vytékající Ottovka byla v roce 1905 zachycena v kamenném sklepení. O pět let později byl řádně zachycen pramen Elektra 1.

Snaha o rozšíření luhačovické zřídelní základny a získání nezávadné minerální vody z větších hloubek vedla k provedení dvou vrtů - koncem roku 1929 byl navrtán pramen Gejzír (dnešní pramen Dr. Šťastného) a v roce 1930 znovu pramen Elektra. V šedesátých letech minulého století bylo využíváno 12 minerálních pramenů, z toho 6 nadzemních pramenů - Aloiska, Amandka, Elektra, Gejzír, Ottovka a Vincentka a 5 studní mělkého jímání (z hloubky do 10 - 15 m) - Antonínka, Čítárna, Janovka, Jubilejní a Ústřední. Dvanáctým byl Sirný pramen.

V letech 1961 - 1973 došlo k nejrozsáhlejšímu výzkumu luhačovické zřídelní struktury. Byly vybudovány další tři nové prameny - Bystrica (1972), Dagmar (1972) a Elektra 2 (až 1976). O patnáct let později - v lednu 1987 - došlo k havárii kanalizačního sběrače, a tím ke kontaminaci pramenů mělkého jímání. Nemohly být proto používány. Bylo nutné vybudovat náhradní zdroje. Padlo rozhodnutí provést nejdříve dva a pak další čtyři vrty do hloubky 30 - 50 metrů. Konkrétní místa vrtných prací stanovil brněnský hydrogeolog RNDr. Vladimír Řezníček.

Již v roce 1987 byly vybudovány prameny Nová Čítárna a Nová Janovka. O rok později byly navrtány zbývající čtyři - Nový Jubilejní, Vincentka 2, Vladimír a Nová Vincentka. V této době měly Luhačovice 20 hydrogenuhličitanochloridosodných kyselek a jeden Sirný pramen.

V roce 1993 rozhodlo Ministerstvo zdravotnictví o likvidaci většiny mělkých zdrojů, v nichž se minerální voda jímala z hloubky do 10 - 15 metrů. Byly to prameny Antonínka, Čítárna, Janovka a Ústřední. Jako jediný byl ponechán pramen Jubilejní. Dále byl zlikvidován pramen Dagmar. Jako pozorované zdroje byly ponechány prameny Bystrica a Elektra 2.

Po havárii, ke které došlo v roce 1987, zesílilo úsilí o prozkoumání hlubších struktur luhačovického zřídelního území. Už v tomto roce se rozhodlo, že budou provedeny tři průzkumné sondy do 400 - 500 m. Ani jedna se neuskutečnila. První z nich - BJ 321 - byla situována nedaleko lázeňského domu Vepřek. Vrtné práce začaly až v roce 1994. V hloubce 173 m došlo k erupcím silně proplyněných minerálních vod, a tím ke změnám i na 93 m vzdáleném prameni Vladimír. Stav byl charakterizován jako reálné ohrožení zřídelní základny. Průzkumné práce byly zastaveny.

Nové vrtné práce byly zahájeny v roce 1997 z podnětu Léčebných lázní Luhačovice - Sanatoriua Miramare, s.r.o. Získán byl pramen Jaroslava. Totéž zdravotnické zařízení požádalo v  roce 1999 o přebudování nedokončeného hlubinného vrtu BJ 321. Rekonstrukce proběhla v letech 1999 - 2000. Nový pramen dostal jméno pramen Sv. Josefa. 

V roce 2010 si Lázeňský a léčebný dům Praha nechal vyvrtat pramen Viola, kterému předcházel vrt na místě pramene Marie.

Nahoru